Sobota 13. 2. - Kanchanaburi
Published by Anetka under on 5:00
Sobota byla dalším hodně, ale hodně náročným dnem. Po předchozím vyčerpávajícím chození nás čekalo další dobrodružství - výlet organizovaný místní cestovní kanceláří do Kanchanaburi, místa, které je neblaze známé mimo jiné pro svoji Death Railway – Železnici smrti – a most přes řeku Kwai.
Již brzy ráno (vstávali jsme již v nekřesťaských šest hodin! :) jsme nasedli do auta a nechali se odvést na Kanchanaburi Allied Forces War Cemetery (Kanachanaburský válečný hřbitov). Jedná se o památník se symbolickými hroby anglických, amerických, australských ale i evrospkých vojáků, kteří zemřeli během druhé světové války, kvůli krutosti Japonců, jež je v neskutečně strašných podmínkách nechali pracovat na stavbě železniční trati mezi Thajskem a Barmou. Zemřelo jich zde zhruba osm tisíc a jako památku na ně zde můžete vidět bílé desky, která jedna vedle druhé připomínají, co se stalo a nedají zapomenout na jména těch, kteří zemřeli. Nachází se zde i muzeum, které jsme rovněž navštívili a které v nás ještě více posílilo pocity zhnusení z toho, co se během WW2 událo...
Most přes řeku Kwai... Snad každý z nás vidět tento film, ale jen hrstka vybraných měla možnost tento most vidět i ve skutenosti. Já jsem byla jednou z těch, kterým se to podařilo a nikdy na tento zážitek nezapomenu. Když si člověk uvědomí, co všechno stojí v pozadí za stavbou tohoto díla, kolik lidských životů padlo, pro stavbu železnice, tak je to opravdu strašně silný zážitek. Měli jsme možnost se i po mostě projít, což pro mě bylo dosti nepříjemné, jelikož se bojím výšek a celou dobu jsem se bála, že spadnu do vody a sní mě krokodýl :), ale naštěstí se nic takového nestalo a já mohla pokračovat společně s ostatními na výborný thajský oběd – rýži, smaženku a zeleninu, kterou Thajci umí vskutku skvěle připravovat. Mňam, mňam :)
Po výborném obídku jsme jeli na sloní farmu, kde na nás již netrpělivě čekali místní „slonaři“ se svými miláčky. Na programu totiž byla jízda na slonech! Tamní farma funguje již deset let a v současné době se zde nachází osm slonů. Někteří jsou ještě mlaďoučcí, ale najdete mezi nimi už i sloní dědečky a babičky. A samotná jízda na slonu? Je to něco neskutečně krásného sedět na hřbetě tak velkého a silného zvířete a nechat se nést a užívat si toho skvělého pocitu. Prostě pohádka! Připadala jsem si jak nějaká princezna, která má to výsostné právo sednou si na hřbet takovéhoto zvířete. A nebo jako Legolas z Pána Prstenů, když tak statečně bojoval proti Olyfantům :)
Další zastávkou byla jízda na vorech po řece Kwai. Bylo to krásné osvěžení, protože jsme již všichni padali horkem a nemohli to strašně teplé počasí vydržet. Nejprve jsme jeli lodičkou, která nás dovezla k vorům, a dále jsme již pokračovali pouze na nich. Naštěstí jsme nemuseli vory nijak ovládat, jen jsme seděli a nechali se vozit – představa, že bych pádlovala já, se mi docela líbila, ale moc daleko bychom asi nedojeli :)
Když plavba na vorech skončila, čekal nás vodopád Sai Yok, na který jsem se moc a moc těšila, ale poměrně mě zklamal. Jedná se o krásnou přírodní památku, ale Thajci se k ní nechovají zrovna nejlépe. Využívají ji jako lázně, když to řeknu hezky. Místní se zde koupají, děti se čvachtají ve vodě, všichni křičí a běhají sem a tam, celé místo je strašně moc zprofanované a zaměřené na to, aby z vás získali co možná nejvíce peněz. Celá ta krása panenského vodopádu se tak ztrácí. Ale i přesto jsme si to na tomto místě hezky užili a hlavně se pořádně osvěžili – byla jsem mokrá od hlavy k patě, ale kdo by se nad takovými maličkostmi zamýšlel, že :)
Poslední částí našeho programu byla jízda vlakem. Ne, nebyly to České dráhy – hádáte špatně :) To bychom se asi moc daleko nedostali a skončili kdovíkde :) Jeli jsme vláčkem po Death Railway – dráze, která byla stavěna válečnými zajatci spojeneckých vojsk. Jízda trvala asi hodinu a ujeli jsme kolem 35 kilometrů a byl to opravdu zážitek. Okna vláčku byla bez skel, takže jsme mohli své velectěnné hlavičky vystavovat osvěžujícímu vánku a především se kochat krásou přírody. Seděli jsme na dřevěných sedačkách, kolem nás chodil pan průvodčí, který byl tak trochu vynervován z toho, kolik turistů je kolem a že nikdo nemá lístek, takže chytal „podezřelé objekty“ a vedl je k zpovědi, zda opravdu patří k naší skupině. Chudáci čínské slečny z toho byly tak trochu v šoku, ale nakonec to vztaly sportovně a všichni se smáli. A tak to má být, ne snad? S úsměvem v každé situaci :)
Po třech hodinách jízdy autem zpět do Bangkoku a osvěžující sprše jsme šli na Kao San Road na dobrou a opravdu zaslouženou večeři a především kupovat suvenýry pro naše drahé. Nikdy bych nevěřila, jak je těžké něco pěkného vybrat. Možná je lepší nekupovat nic a nestresovat se zbytečně, ale já na to jaksi nemám – nu což, když už jednou cestuji, tak si to musím užít i z této strany :)
Pokud vám není známo, tak v Číně nový rok (rok 2010, rok tygra – pokud plánujete otěhotnět, zakládat obchod nebo se vůbec pouštět do nějakých větších podnikatelských aktivit, tak podle Číňanů, je to naprostá hloupost, ale pšš :), tak jsme se docela těšili, že uvidíme i nějaké oslavy, jelikož i v Thajsku se o čínský nový rok docela dost zajímají, ale nakonec, když přišla půlnoc, tak se stejně nic významného nedělo. Ale tak láhev šampusu jsme si nekupoupili, tak co – kokosový shake je stejně mnohokrát lepší!!! :)
Již brzy ráno (vstávali jsme již v nekřesťaských šest hodin! :) jsme nasedli do auta a nechali se odvést na Kanchanaburi Allied Forces War Cemetery (Kanachanaburský válečný hřbitov). Jedná se o památník se symbolickými hroby anglických, amerických, australských ale i evrospkých vojáků, kteří zemřeli během druhé světové války, kvůli krutosti Japonců, jež je v neskutečně strašných podmínkách nechali pracovat na stavbě železniční trati mezi Thajskem a Barmou. Zemřelo jich zde zhruba osm tisíc a jako památku na ně zde můžete vidět bílé desky, která jedna vedle druhé připomínají, co se stalo a nedají zapomenout na jména těch, kteří zemřeli. Nachází se zde i muzeum, které jsme rovněž navštívili a které v nás ještě více posílilo pocity zhnusení z toho, co se během WW2 událo...
Most přes řeku Kwai... Snad každý z nás vidět tento film, ale jen hrstka vybraných měla možnost tento most vidět i ve skutenosti. Já jsem byla jednou z těch, kterým se to podařilo a nikdy na tento zážitek nezapomenu. Když si člověk uvědomí, co všechno stojí v pozadí za stavbou tohoto díla, kolik lidských životů padlo, pro stavbu železnice, tak je to opravdu strašně silný zážitek. Měli jsme možnost se i po mostě projít, což pro mě bylo dosti nepříjemné, jelikož se bojím výšek a celou dobu jsem se bála, že spadnu do vody a sní mě krokodýl :), ale naštěstí se nic takového nestalo a já mohla pokračovat společně s ostatními na výborný thajský oběd – rýži, smaženku a zeleninu, kterou Thajci umí vskutku skvěle připravovat. Mňam, mňam :)
Po výborném obídku jsme jeli na sloní farmu, kde na nás již netrpělivě čekali místní „slonaři“ se svými miláčky. Na programu totiž byla jízda na slonech! Tamní farma funguje již deset let a v současné době se zde nachází osm slonů. Někteří jsou ještě mlaďoučcí, ale najdete mezi nimi už i sloní dědečky a babičky. A samotná jízda na slonu? Je to něco neskutečně krásného sedět na hřbetě tak velkého a silného zvířete a nechat se nést a užívat si toho skvělého pocitu. Prostě pohádka! Připadala jsem si jak nějaká princezna, která má to výsostné právo sednou si na hřbet takovéhoto zvířete. A nebo jako Legolas z Pána Prstenů, když tak statečně bojoval proti Olyfantům :)
Další zastávkou byla jízda na vorech po řece Kwai. Bylo to krásné osvěžení, protože jsme již všichni padali horkem a nemohli to strašně teplé počasí vydržet. Nejprve jsme jeli lodičkou, která nás dovezla k vorům, a dále jsme již pokračovali pouze na nich. Naštěstí jsme nemuseli vory nijak ovládat, jen jsme seděli a nechali se vozit – představa, že bych pádlovala já, se mi docela líbila, ale moc daleko bychom asi nedojeli :)
Když plavba na vorech skončila, čekal nás vodopád Sai Yok, na který jsem se moc a moc těšila, ale poměrně mě zklamal. Jedná se o krásnou přírodní památku, ale Thajci se k ní nechovají zrovna nejlépe. Využívají ji jako lázně, když to řeknu hezky. Místní se zde koupají, děti se čvachtají ve vodě, všichni křičí a běhají sem a tam, celé místo je strašně moc zprofanované a zaměřené na to, aby z vás získali co možná nejvíce peněz. Celá ta krása panenského vodopádu se tak ztrácí. Ale i přesto jsme si to na tomto místě hezky užili a hlavně se pořádně osvěžili – byla jsem mokrá od hlavy k patě, ale kdo by se nad takovými maličkostmi zamýšlel, že :)
Poslední částí našeho programu byla jízda vlakem. Ne, nebyly to České dráhy – hádáte špatně :) To bychom se asi moc daleko nedostali a skončili kdovíkde :) Jeli jsme vláčkem po Death Railway – dráze, která byla stavěna válečnými zajatci spojeneckých vojsk. Jízda trvala asi hodinu a ujeli jsme kolem 35 kilometrů a byl to opravdu zážitek. Okna vláčku byla bez skel, takže jsme mohli své velectěnné hlavičky vystavovat osvěžujícímu vánku a především se kochat krásou přírody. Seděli jsme na dřevěných sedačkách, kolem nás chodil pan průvodčí, který byl tak trochu vynervován z toho, kolik turistů je kolem a že nikdo nemá lístek, takže chytal „podezřelé objekty“ a vedl je k zpovědi, zda opravdu patří k naší skupině. Chudáci čínské slečny z toho byly tak trochu v šoku, ale nakonec to vztaly sportovně a všichni se smáli. A tak to má být, ne snad? S úsměvem v každé situaci :)
Po třech hodinách jízdy autem zpět do Bangkoku a osvěžující sprše jsme šli na Kao San Road na dobrou a opravdu zaslouženou večeři a především kupovat suvenýry pro naše drahé. Nikdy bych nevěřila, jak je těžké něco pěkného vybrat. Možná je lepší nekupovat nic a nestresovat se zbytečně, ale já na to jaksi nemám – nu což, když už jednou cestuji, tak si to musím užít i z této strany :)
Pokud vám není známo, tak v Číně nový rok (rok 2010, rok tygra – pokud plánujete otěhotnět, zakládat obchod nebo se vůbec pouštět do nějakých větších podnikatelských aktivit, tak podle Číňanů, je to naprostá hloupost, ale pšš :), tak jsme se docela těšili, že uvidíme i nějaké oslavy, jelikož i v Thajsku se o čínský nový rok docela dost zajímají, ale nakonec, když přišla půlnoc, tak se stejně nic významného nedělo. Ale tak láhev šampusu jsme si nekupoupili, tak co – kokosový shake je stejně mnohokrát lepší!!! :)
0 komentářů:
Okomentovat